Proč můj přítel nemá rád Romy aneb exkurse do hlubin Cikánovy duše.

Mám ze školních let několik celoživotních přátel. Vyrůstali jsme v brněnských čtvrtích Židenice, Zábrdovice a Husovice a zasvěcení vědí, že jsou to čtvrti, které sousedí možná již šedesát let s neoficiálním cikánským „Bronxem" v Brně. Ten se rozprostírá mezi ulicemi Vranovská, Francouzská a Bratislavská. Romy (tedy tenkrát ještě Cikány) jsme potkávali každý den.

Chodili jsme s nimi do školy, hráli si s nimi na hřištích, potkávali je na ulicích. Brzy jsme věděli, že za cikánem si nemůžeme jít opsat úkol z matematiky, ale pokud sháníme „špinku", jsme na dobré adrese. Věděli jsme, že když na fotbalový plac přijdou odpoledne jeden nebo dva, výborně si s nimi zahrajeme fotbal, ale také jsme věděli, že když půjdeme sami po navigaci kolem řeky a na rohu bude stát banda cikáňat, musíme to obejít, jinak přijdeme o peníze, cigarety a možná si odneseme natržené ucho nebo monokl pod okem. Přesto si troufám tvrdit, že náš vztah k nim nebyl o nenávisti nebo strachu a xenofobii (o tom co je to rasizmus jsme nic nevěděli). Prostě jsme jen věděli, že jsou jiní, a říkali nám soudruzi, že mají šanci se začlenit.

Pro ty, kterým to ještě nedošlo - píšu o událostech starých čtyřicet let.  Následovalo dospívání, kdy jsme se začali otáčet po holkách, ale ty cikánské nebyly pro nás. Ne že by byly škaredé. Naopak, některé byly veliké krasavice, ale už jme věděli co je to Gadžo, Vajda a jaké zvyky Cikáni uctívají.  Z Cikánů se najednou stali Rómové, ale jinak se nic nezměnilo. Jen někteří už nepracovali a žili z podpor.  Také mnozí začali již v té době tuhého režimu "podnikat" a tak když jsme potřebovali bony, věděli jsme za kým se zastavit. Nejeden s našich spolužáků s papírem na hlavu stál před Tuzexem a najednou uměl počítat, jak když bičem mrská.

Stále  prý měli šanci.

Pak přišla revoluce. Vypadalo to, že je konec bezedné podpory státu a tak se řady podnikajících Romů začaly rozšiřovat a zkusili i jiné profese než „směnárenství". Já a mí přátelé, dávno již rozprchlí po Brně a okolí, jsme se setkávali jen občas, ale rádi jsme zašli na pivo do restaurace ke Ščukům a  na víno do cikánské vinárny u Barbory. Mělo to atmosféru a naše postoje k Rómům se neměnily.

Až jednou. Přítel odmítl jít na pivo do „cikánské" hospody s tím, že už jich má plné zuby. Po chvíli přemlouvání nám pak u piva povykládal svůj příběh. S odstupem času  vidím, že to je modelový příběh našeho majoritního vztahu k Romům a naopak jejich vztahu k nám. Dnes zase všude slyším , že jim musíme dát šanci. Tu ale mají již léta stále stejnou. Proč ji nevyužívají jak mají, to napoví i tento příběh. Hodně napoví o jejich povaze. Proto se ho pokusím zde převykládat.

 V té době přítel (říkejme mu Venca) jezdil u dalšího kamaráda, který měl špeditérství. Ve volných dnech řídil Avii a tímto druhým zaměstnáním se snažil podpořit rodinný rozpočet. Často tak plnil zakázky i pro cikánského podnikatele „Fera" z Husovic. Vozil mu ložní prádlo ze Slovenska, bundy z Polska a podobně. No on to nebyl ani tak podnikatel, jako šmelinář. Jednou takhle před Vánoci zase přivezl zásilku ložního prádla a cestou naložil doma i starší lednici. Chtěl ji odvést mamince a ženě koupit novou. Když u Fera vyložil prádlo, přitočil se k němu Cikán ze sousedství : „ Pán velkomožný, ty nám můžeš jediný pomoct. Potřebujeme odvézt nábytek staré matce, odstěhovala se k sestře a nemá na čem spát. My se s tebou vyrovnáme, nechceme to zadarmo."

Když je člověk jediný kdo může pomoci, tak prostě musí. Venca byl dobře vychovaný, slova o matce na něj zapůsobila  a tak kývl. Avie se rychle naplnila starou postelí, madracemi, peřináčem a dalšími bednami. Lednice pro maminku v Avii stále byla. Venca dostal adresu a jel.

Bylo to jen pár ulic. Z ponurého baráku vyběhli čtyři Romové a začali rychle vykládat náklaďáček. Pátý Róm, nějaký Laco, který s námi dokonce chodil do školy, se dal s Vencou do hovoru a zavzpomínal na staré časy. Najednou přes něj Venca vidí, že z auta vynášejí i jeho lednici.

„Nechte tu lednici, ta je moje"

Nic, žádná odezva. Lednice bylo to poslední co cikáni z auta vynesli a nezadržitelně s ní míří do hloubi ztemnělého dvora. Tam se Vencovi za nimi nechtělo, tak to zkusil na „spolužáka" Laca:

„Proč jste vy Cikáni takoví ? Okradete i toho kdo Vám chce pomoci. Pak se divíte, že Vás nikdo nemá rád!"

Laco se mezi dveřmi otočil a než je Vencovi přibouchl před nosem , řekl s převahou :

„Choć do piči !"